Kdo mi tentokrát vede ruku?

S přibývajícím deštěm sílí má touha něco vyrábět. Vzhledem k blížícím se Vánocům nemám o předmět zábavy nouzi a vrhám se na další objednaný Quiet Book. Jen s tou změnou, že tentokrát nejsem já ten, kdo mi vede ruku.

Akční maminka malé holčičky s netradičním jménem mi poslala tři wordovské sešity s náměty na jednotlivé stránky. Dokumenty jsou plné odkazů a podrobných připomínek a přání a úprav. Opravdu velice podrobný popis pro to, jak má knížka vypadat, včetně přesně definovaných barev duhy a velikosti patentů. Nemluvě o přiložené fotografii vlastního psa, podle kterého budu šít toho filcového,  s upřesněním strany, na kterou zvíře vyplazuje jazyk!!

Nejdřív  se ozvalo ego:  „hm, hm, co to jako má být? A co moje vlastní nápady, ty nejsou dost dobré pro všechny?“

Pak se přidaly pochybnosti: „nooooo, to jsme na Tebe zvědavé, jestli to vůbec podle cizích nápadů zvládneš!?“

Ke slovu se přihlásila i fantazie: „nejsem trochu zatlačená do kouta? Kde je tu místo pro můj rozlet?“

A pak jsem si vzpomněla na ctnosti srdce. Tak podle které ctnosti se s tímto oříškem vyrovnat?

První ctnost – vděčnost. Jasně, jsem přece vděčná, že mohu tvořit, že mám k tomu možnost, prostředky a talent.

S pokorou přijímám nové výzvy, které ke mně přicházejí i ve formě netradičních zakázek.

Mám pochopení pro přání druhých. I když mi pes, co plazí jazyk na jednu stranu, nejdříve připadal jako úlet! Ale třeba ho holčička tolik miluje!

A srdnatost – no jasně! Nebojím se vlka nic:-) A navíc se na svou práci opravdu těším!!

A jak to máte vy se svými výzvami? Necháte mluvit ego, nebo srdce?