S přibývajícím deštěm sílí má touha něco vyrábět. Vzhledem k blížícím se Vánocům nemám o předmět zábavy nouzi a vrhám se na další objednaný Quiet Book. Jen s tou změnou, že tentokrát nejsem já ten, kdo mi vede ruku.
Akční maminka malé holčičky s netradičním jménem mi poslala tři wordovské sešity s náměty na jednotlivé stránky. Dokumenty jsou plné odkazů a podrobných připomínek a přání a úprav. Opravdu velice podrobný popis pro to, jak má knížka vypadat, včetně přesně definovaných barev duhy a velikosti patentů. Nemluvě o přiložené fotografii vlastního psa, podle kterého budu šít toho filcového, s upřesněním strany, na kterou zvíře vyplazuje jazyk!!
Nejdřív se ozvalo ego: „hm, hm, co to jako má být? A co moje vlastní nápady, ty nejsou dost dobré pro všechny?“
Pak se přidaly pochybnosti: „nooooo, to jsme na Tebe zvědavé, jestli to vůbec podle cizích nápadů zvládneš!?“
Ke slovu se přihlásila i fantazie: „nejsem trochu zatlačená do kouta? Kde je tu místo pro můj rozlet?“
A pak jsem si vzpomněla na ctnosti srdce. Tak podle které ctnosti se s tímto oříškem vyrovnat?
První ctnost – vděčnost. Jasně, jsem přece vděčná, že mohu tvořit, že mám k tomu možnost, prostředky a talent.
S pokorou přijímám nové výzvy, které ke mně přicházejí i ve formě netradičních zakázek.
Mám pochopení pro přání druhých. I když mi pes, co plazí jazyk na jednu stranu, nejdříve připadal jako úlet! Ale třeba ho holčička tolik miluje!
A srdnatost – no jasně! Nebojím se vlka nic:-) A navíc se na svou práci opravdu těším!!
A jak to máte vy se svými výzvami? Necháte mluvit ego, nebo srdce?